Ten dotaz je trefný. Musíme si ujasnit jednu věc, to jest rozdíl mezu chutí a choutkou. Je to to stejné jako v chlastu, kdy buď máte abstinenční příznaky (třes, pocení, bušení srdce, atd) a to je pak ta chuť, nebo pouze tzv. bažení (česky: jede vám huba) a to je pak ta choutka. Takže choutky, o kterých mluvíte, budete mít pořád, to je to bažení. S tím se nedá nic dělat, jste jako chlípník, který musí dál už žít cnostně, ale pořád to šmírování ve vás je. Takže to vezměte z té pozitivní stránky. Aspoň vás to přinutí posílit si vůli. Sladké prostě nejezte, to k ničemu nepotřebujete. Najděte si nějakou jinou zábavu, která vás bude méně tělesně devastovat. A když už to nebude k vydržení, dejte si naši tyčinku. Ona je sladká a přitom není. Je to takový dudlík nahrazující mateřský prs. Není to sice ono, ale lepší než pěstí nas oko. dr.Ryc
PS: Tuhle mi povídala jedna pacientka na redukci, vzdělaná, kultivovaná padesátnice, která u nás zhubla cca 20 kg, tenhle zážitek dokládající, kam až to bažení může člověka přivést: " Pane doktore, jsem autoritativní žena, mám zodpovědné zaměstnání a spoustu podřízených. Činím závažná rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky pro mnoho lidí. Proto se považuji za zralou osobu schopnou ovládat své emoce... No a co se mi tuhle nestalo. Večer jsem dostala chuť na sladké a prošla několika sebevýchovnými pokusy předejít blížící se zkáze: 1) Nesmíš si to dát, protože jsi zodpovědná žena, která se ovládá. 2) Kdyby to viděl manžel, shodila by ses v jeho očích, neb jsi mu tvrdila, že toto už máš vyřešené, protože závislost na čokoládě je problém dětského věku. 3) No snad nepůjdeš a neukradneš si potají ty dvě miňonky, co tam v kuchyni civí z košíku...!? Následně, aby to manžel nevěděl, jsem propašovala miňonky do ložnice a ukryla je pod polštář, kde jsem je poté - hned jakmile ten naivní Ervín vedle mě usnul - nemilosrdně sežrala. Ano, po tmě, pod polštářem, jako úplný prase a hovado! Ano!! A víte, k čemu mi to bylo? K ničemu. Kvůli výčitkám jsem do dvou nespala a ráno mě stejně prozradily drobky...".